Nad malým krovem útulné chaty
Plál horký zážeh července.
Před okny síně tiše a líně
paprskem zlata na hrudi vzňatý
snil starý balvan vápence.
Vše zmlklo, jakby ve dřímotě –
jen sadem vířil ptačí zpěv,
jen černohlavé slípky zjev
si pípal zlehka v stinném plotě,
a stranou, v koutě šedých vrat,
kde prádlem čistým jako sníh
se chlubil sporých tyček řad,
se ozval časem dětí smích,
jež utekly se v jeho chlad!
Plápol však slunce za malou chvilku
i jich utlumil hlasy všech!
Tu z kouta sadu v dojemném ladu
z besídky skryté v révě a lilku
se rozlehly jak náhlý vzdech
tichounké dumky prosté zvuky,
v jichž tón se zdál, jak byl by vlit
ves léta vůkol mír a klid,
i blaženého srdce tluky...
Zněl tak, jakby se štěstím třás’,
pln zlatých snů a nadějí,
chvíl umlk’ – pak se ozval zas –
a tišeji a tišeji
se rozplýval, až náhle zhas’...
S odpůldním žárem v letním svém sídle
kdy prázdně vábí hodina –
v altáně novém s bezovým krovem
tak jako vždycky po skrovném jídle
se celá sešla rodina!
Tíž zemdlení a úpal vedra
všem záhy padly na víčka,
a děd i stará babička
juž nachýlili v snění bedra – –
leč máť, ve zraku štěstí svit,
nad pokladem své kolíbky
dél neumějíc utajit
své blaho, – mezi polibky
je vydechla v té písně cit!...