Než díla, krásou’ dokonalá
a hymna s rytmem vítězným –
jak mnohdykrát jen píseň malá
tu hlouběj’ pohne srdce tvým!
Snad nemá na svých křídlech záři
a nechce budit žas a ruch,
však věrně zajde ku čtenáři,
když nejvíc hledá družný sluch...
Jeť volna tak a vždycky prosta,
nic nespoutána okovy,
a v komkoli zde najde hosta,
vše ozvěnou zaň vypoví.
Sni o kráse, neb miluj čistě,
mři touhou, pracuj, neb se truď:
vše v písni časem najdeš jistě,
čím překypuje tvoje hruď!
Přilétne ona jako ptáče,
když osaměl jsi v neštěstí – –
a hned máš v očích plno pláče,
však v duši hned míň bolesti!
A v milování, sladká tíha
když hlodá na tvém úsměvu,
– tu líp a snáz, než moudrá kniha,
dá píseň zas ti úlevu...
Ať kazatel se mračí přísně
a slyšet nechce veršů zpěv:
jen sloku rci mu dobré písně –
a mžitkou sleví na úsměv!
Ať učení a staří páni
nade vše hájí vědu svou:
přec pohnutí se neubrání,
když tajně doma verše čtou...
A proč se tento zázrak děje,
že z neumělé skladby slov
i v chladná prsa jaro hřeje
a něhou taví jejich kov?
Proč malé písně chudým zjevem
lze vtělit ples i bolesti?
Ó, neptej se, a jejím zpěvem
radš volně dej se unésti!
Jeť pod ním víc, než prázdné slovo,
než klamné fráse hluk a třpyt:
jest pod ním srdce básníkovo
a jeho vroucí, velký cit...