Jsou v lidském žití jasné chvíle,
jež líbezně jak hvězdy bílé
tmou všednosti nám svítí vstříc,
a neuhasnou nikdy víc!
Jsou spanilé a vonné květy,
jež u cest mládí družně vsety
máj sijí v hruď, a jejich dech
nám blaží cit i po létech!
Jsou srdce drahá, duše známé,
na něž si rádi vzpomínáme
jak hříšní na své anděly –
i když nás osud rozdělí!
A bytosti ty dobré, vlídné
když jednou naše oko zhlídne –
my v celém žití jejich líc
už nezabudnem nikdy víc!