Pianista.

Je starcem již, a hrá jen podle sluchu, not jakživ neznal, a jak mistr přec tón vykouzlí, jenž ladně plyne k uchu, že řekl bys – to tvoří umělec!

Třikráte v témdnu v naší krčmě hraje, přichází večer, jak se sešeří, a v jizby kout se zticha ubíraje za klavír sedá v temno u dveří.

Jak duch se vhoupne, nikdo o něm neví, až „Prodaná“ kol zavzní pojednou a hostům příchod neznámého zjeví – tu oči všech se k němu pozvednou...

Zřím za pianem jenom neurčitě se v stínu bělat jeho skráně vlas, však po klávesách jezdí ruka hbitě a loudí ze strun divukrásný hlas.

Ty české rytmy, svěží tak a milé, pod jeho prstů lehkým dotknutím jak slunkem jasní tváře zasmušilé a nitro plní sladkým pohnutím!

Hned jakby tály v melodii snivou do trilků věnčí motiv původní, hned vírně tančí polku dovádivou, hned zvoní zas, jak píseň národní – –

Vše tichne kol... i staří denní hosté ustanou rázem ve svém hovoru: ta hudba jímá jejich duše prosté a kouzlem dýchá v jizby prostoru!

Zabudou karet, dýmek svých a pití, všem jakby hrdla pocit bázně stáh’, sklepnice sama, nechtíc vyrušiti, jde mezi stoly jenom po špičkách...

Ó, v této chvíli starci za pianem se jiskří zrak a líc mu omládne, v té chvíli cítí, že je tady pánem, jenž všecka srdce písní ovládne!

Skončil a vstává. – Z celé krčmy kolem potlesku salva zaznívá mu v dík... Tu mnohý soused za vzdáleným stolem se druha táže – ký to hudebník?

Však marno ptaní; staříkova jména ni krčmář neví, ani který host – je neznám všem, a v roušku zahalena se jeví pro nás jeho minulost!

A tak jen všichni od pohledu znají tu zapadlou a smutnou jeho tvář, ty jeho ruce, jež tak vábně hrají, a chvějí se, když berou honorář...