Jak stříbroskvoucí, malý vloček peří
s vysoka nebe slunce v mlhy šeři...
Lesk jeho mdle se láme v jejich síti,
a bez žáru a bez teploty svítí,
tak jako lampa, lijíc zář svou jemně
na bílá prsa dřímající země. –
Jen místy nad sled zabloudilé zvěře
ční ze sněhu ven černá pavuč keře
a v snítkách jeho vzpjatých nad závějí
se kapkou krve rudé šípky skvějí,
neb rubínem svých plodů rdí se dříšťál.
Vzduch studený a čistý jest jak křišťál –
leč obzor, kudy bludné kavky plovou
a kam svou rýhou pustá míří cesta,
cel zahalen je v páru fialovou
a nezradí v ní hlučnou vřavu města...