Jak jiřinky květ polou rozvitý –
tvůj ret je krásný, a v něm ukryty
a neoděny v zvuk, spí ještě v tuše
vše sny a přání dětské tvojí duše!
Ó líbezné ty děcko spanilé –
ty nesmíš klonit hlavu unyle,
lkát před časem, že pokoj tvého blaha
já zrušil tím, že byla jsi mi draha...
Tvůj celý zjev jak vonná kytice
se usmívá, ty’s ještě světice,
a krása tvá a tvoje ctnosti skromné –
já nesmím toužit, aby svadly pro mne!
Sni jen si dál, buď dlouho před světem
tím, co’s mu nyní – bílým poupětem!
Tak v jaru tvém Bůh rád tě s nebe vidí,
a čistou chrání před úklady lidí.
Tak, jak jsi teď, svým zjevem pouze ctnost
tak v písních mojich nejdražší jsi skvost,
tak vítám tě, jak slunce dlouhá zima,
kdy starý mráz nám jihne před očima!
Až srdce tvé se na květ rozvije,
a zateskní v něm touhy arije – –
pak, teprv pak – já motýl slétnu k němu,
a pod svá křídla tvoje štěstí vemu!