Památka.

Už dávno za námi ta slastná doba, kdy bylo nám, jak růži před májem, už dlouho tak se známe spolu oba a miluje se věrně navzájem;

nic nezkaluje vroucnost našich citů, a jako děti jsme si oddáni – a přece někdy povzdychnem si v skrytu a zapláčem si v tichém dumání!

I vídám pak Tvé zraky uslzené a marně tajím vlastní pohnutí, leč kde ten původ strasti bezejmenné, jíž cítíme se oba dotknuti?...

Ó, družko má, tu často se mi zdává, že přec jen málo Tebe miluji, a samo srdce otázku mi dává, zda naše rty se ještě celují

v tom sladkém ohni vášnivého blaha, jenž hlas i slova pryč jim odjímal, když prvníkráte Tvoje hlava drahá se tiskla k mé, a já ji objímal...

Jak horký dech Tvůj sálal po mé skráni, jak oko svítilo Ti z černých brv – – ach, dnové blouznění a horování, i my jsme žili vás – jen ponejprv!

Však teď už někdy mezi nás se vtírá cos jako stín, jak přelud neblahý, a v zimném chvění trne naše víra a divně slábne peruť odvahy...

Proč se tak děje? – Nadarmo se ptáme, jen dále sídlí v našem vnitru stesk, i cítíme, jak zvolna se tam láme a tříští ve tmách onen zlatý blesk,

jenž ozařoval čisté naše snění i naši lásku v prvý počátek: teď kouzla jeho dávno zde už není, a marno za ním toužit nazpátek!

A přec nás oba k upomínkám nutí ta tklivá něžnost doby dřívější: ty polibky, ta sladká obejmutí – zdaž mohlo býti lásky vroucnější?

Jak dovolali bychom se teď rádi chvil svého jara, luzných jeho krás; jak ozvěna v dál uprchlého mládí vždy bolí více, nežli těší nás!

Kam poděly se čárné ony chvíle, zda ještě jednou přilétnou nám vstříc?... Ne, družko má – Tvé malé ruce bílé jich křídla nezachytnou nikdy víc!

Vždyť ani Tvou, ni mou to není vinou, že zvolna stárnem: toť je osud všech! Tak před okem nám dnešní květy hynou, a zítřek odvívá nám jejich dech...

Jen silná vůle duší odhodlaných svou věrností vše zimy přetrvá; jen jim plá život tím, čím za dob ranných a dvojnásob je blaží teprva,

když po dnech bouře na jich pouti stálé mír toužený se v posled uhostí – ty duše nesou nadšení své dále, jim neumírá láska s mladostí!

A proto, drahá, milujme se znova s tou starou vroucností, s tou vírou zas, jejichžto jiskry cit náš posud chová a které nadarmo chtěl shasit čas!

Nechť příboj všednosti kol s jekem bije, a věkem umrazen juž první vznět: nám v upomínkách svítí poesie jak zlatá hvězdička z těch zašlých let,

kdy svět i život zdál se nám tak milý, a blažila nás dětství pohádka – snad od let oněch jsme se odcizili, však, co nás pojí – jest jich památka!