Mně není jedno, jak se druhým děje
a jaký mají osud na zemi;
já v nitru svém tu cítím se všemi,
a nikdy nezní zpěv můj bez naděje.
Když milencům se zardí obličeje –
i já se kochám jejich růžemi,
však soustrastně má píseň oněmí,
když srdcem jiného zde bolest chvěje...
Tak jeden cit mne stejně ku všem víže,
a jenom ti, kdo v teskné samotě
se zřekli světa, ze všech jsou mi blíže.
A k nim tak rád se hlásím vzpomínkami,
sám osiřev tu ve svém životě,
by přec jen věděli – že nejsou sami.