Ty chráme ptačích snů a štěstí,
ó, jak mi tebe nyní žel,
kdy měkkých oněch ratolestí,
jež nad tebou se z jara chvěly
a květem svým tě ovíjely –
list každý byl juž osiřel!
Snad pod tím sněhem, jenž tě kryje,
ty vzpomínáš si v hoři as,
kde pěnkav tvých teď srdce bije,
kde útlá jejich peruť šedá
výš sluncem jihu v let se zvedá
a zní jich toužných písní hlas!
Ó, řekni jim to, až se vrátí
zas příště ve tvůj mír a klid,
že v čas, kdy vše se chystá spáti –
týž básník, jenž jim ,s bohem‘ dával,
i v zimě k tobě chodívával
za štěstí jich se pomodlit!