Očarován.

Oh, jakby dnes – to živě vidím ještě! Po vlahé prše májového deště to v svátek jednou bylo před večerem... Vzduch ambrou vlál a tenkých větvic šerem

kruh slunce žhavý zářící svou prouhou své zlato s výše v alej roně dlouhou již na pně stromů šikmé vrhal blesky, jen u vrat parku, těsně vedle stezky

tlum králíků se honil ještě v trávě, když v zátiší na jejím konci právě, kde lehká mlha třpytila se zlatě, zjev štíhlé dámy v černém stanul šatě

a na kraj luhu v měkkou náruč kvítí se zvolna spustiv, bez hnutí juž na to tam sedět zůstal... Snad sem přišla sníti? – já tázal se, a zvědavostí jato

hned srdce jít mne vybízelo blíže! I tlumě kroky opatrně v mechu, by po jich šustu nebylo ni slechu, již za krátko skrz hebkých větví mříže

jsem okem postih’ ladné tvary její... Co v ztepilém jich rysu bylo vnady! Co svůdné krásy v něžném obličeji! Jak slípka mladá tiše snila tady

zrak obrácený ku květnaté louce; motýlek bílý sed’ jí na klobouce, jenž černé střechy širý okraj tmavý koketně chýlil nad rys malé hlavy,

proud vlasů hnědých u svém stínu taje, a hedvábná tam křídla rozvíraje v paprsku slunce zticha jimi kýval, jak dívku sám by ku hře spolu vzýval –

však ona snila bez ruchu a hnutí, a jenom chvíli ňader slabé dmutí hruď zvlnilo jí k bezděčnému vzdechu! Jak seděla tam na zeleni mechu

zjev plný vnad a nevystihlé něhy, tak božsky krásna ve svém zadumání – pel neviny jí z útlých zářil skrání a v smaragdové luhu cíle břehy

se zrak jí skvěl, jak modrem nebe svítě – nač myslilo as tajemné to dítě? Já z úkrytu se bázliv na ně díval, a v nitru mém juž Amor sobě zpíval,

a v zbouřeném a toužném citů plání mou odvahu již pobádalo přání pryč odvrci vše lichá pouta strachu a přikvapit, a klesnout před ní v prachu

– však nestalo se! Její oči jemně též chvíle rázem pozvedly se ke mně jak fialky dvě v zlatém jitra svitu... A přemožen a zničen silou citu –

já odešel jsem smutně od ní z lesa, jen zář těch očí v teplém srdce skrytu juž na věky si v prázdný život nesa!