Jsou hřbitovy, jsou truchlá pole svatá,
kam návštěvou dav lidu nechodí;
jsou hroby jar, jež byla srdci vzata,
a na nichž ani květ se nerodí..
Jsou hřbitovy, jež sami v prsou nesem,
a o nichž neví nikdo, kromě nás;
jsou vyvršeny nad mladosti plesem,
zmar tají květin, které spálil mráz...
Jsou hroby lásky, blaha, utrpení,
nemají rovů ani znamínek,
nad nimi leda v plachém rozechvění
bludičky krouží našich vzpomínek!
Však, co v nich spí – ty zbytky citu tklivé –
to zcela neumírá, nikoli!
Jak se jen dotknem –hroby ty jsou živé,
a z hlubin jich to znova zabolí...
Ó, hroby moje, proč mi není dáno
té síly mít, bych na vás zapomněl?
Proč tolik štěstí do vás pochováno,
že pro ně lká i po letech můj žel?...
Za každou naděj’, která do vás padla,
já vzpomínku dnes rozsvěcuji v tmách,
zas minulosti patřím do zrcadla –
a pláču pro ni o svých „dušičkách“...