Na hřbitov nejdu, když tam lid se valí
ne, aby uctil mrtvých památku,
leč, aby jedni chlubně naříkali
a druzí zableskli se v pozlátku...
Já nevěřím v ten okázalý smutek,
jenž práhne po obdivu živoucích:
onť frásí dneška, které chybí skutek
a která nemá plodů budoucích!
Ty slavné panichydy za vlastence,
flor na křížích a černé šaty dam,
ty slzy, svíce, modlitby a věnce –
co vše to víc, než licoměrný klam?
Ten žal a stesk, ta lítost bez úlevy,
ta laciná i skvoucí nádhera –
jen mimikou jest, o níž srdce neví,
a k ní se neskloní má důvěra!
Ba, líp než já to rovněž asi vědí
ti mrtví pod zemí a horlí též...
A v mlčení jich dost je odpovědí
k fanfarám živých, na tu světskou lež!
Dnes tisícové nad nimi pnou dlaně
a třeba z daleka k nim váží krok...
Ale juž zítra zapomenou na ně
a jistě nepřijdou zas celý rok!