Je pozdě juž, a řeky rýha se zvolna ztrácí do tmava,
a v keři, jenž se nad břeh zdvihá, jen tíká ještě pěnkava.
Stín za stínem se plíží z lesa
a splývá s mhou, jež k zemi klesá
a mezi kmeny vrb se míhá,
jak bílá jitřní záplava...
Tam západ ještě svítí zlatem – zde les juž tichne v hovoru,
a já sním v jeho tichu svatém pod klenbou starých javorů.
List podzimem juž zkrvavělý
s nich padá pod rys břehu stmělý,
kde mezi šerých vrbin šatem.
se oheň kmitá na voru.
A bezděky tam oko hledí, a obrací se v touze líc!
Tři opálení plavci sedí na kmenech padlých borovic
a dojemně a v tklivé kráse
jich zpěv kol nocí rozléhá se
a plamen svojí rudou mědí
jich tváře žíhá víc a víc!
Jak flór juž pára z lesů stoupá a nad vodou se skládá v stín
a řeka v nočních snech se koupá, a tiše šumí ze hlubin,
leč plavců zpěv z ní jásá přece
a rudý jejich oheň v řece
se na voru jak motýl houpá
a září ve tmách nad rubín!