Jaro táhne v pláň i hvozdy, na rtu zpěv a ples a smích, z klícky pouští v háje drozdy, teplem svívá z rokle sníh,
dechem zbouzí květy v luhu, purpur kouzlí starcům v líc – a já sir a vzdálen druhů, s touhou volám jemu vstříc:
„Když jsi přišlo ke všem lidem, fial plné loktuše – – zlaté jaro! – svatým klidem dýchni též mi do duše!
Všechněm’s hruď již zasypalo štědře blahým kouzlem svým – – mně tak dlouho srdce spalo! rci mi, zda též doufat smím?“...
Přišlo ke mně jaro taky – bože! – kdož to uvěří! Mělo velké, tmavé zraky, spanilé a bílé čelo,
nad kterým se černě skvělo mračno bujných kadeří. Zlatý fábor spínal úže hrdé jeho šíje dech,
vonné poupě první růže jako živý symbol ctnosti v nedotknuté nevinnosti dřímalo mu na prsech...
Z hedvábného lemu vlasů skráň mu plála nad úběl, drahý šat byl plný jasu, a když ret se ozval smíchem –
zdálo se, že vůkol tichem stříbrný se zvonek chvěl! Ztepilé a vnadné tělo krášlil útlé jívy vzrůst,
hebké, malé ručky mělo jak je Pán Bůh dá jen dítku, na sta si mu hrálo skřítků v různých důlcích kolem úst!
A to jaro přišlo ke mně a já jsem s ním hovořil!... A já cítě, kterak jemně jeho dech se s mojím pojí –
celou toužnou duši svoji v jeho zrak jsem ponořil... Za rok nyní sestárlému steskem se mi prsa dmou!
Tak já věřil štěstí svému – – a jak přelud nevidomý jaro moje uprchlo mi v šírou dál – i s duší mou!
Darmo jeho návrat čeká zrak můj pláčem strýzněný, marně volám do daleka: „Jaro, jaro, vrať mi duši!“ – –
jako hrob jsou lidé hluši! bez citu a ozvěny... A mně zatím křídla stydnou v trpké zimě muk a běd,
navždy ach! – svou mysl klidnou ztratil jsem, a přiznám lidem, že co s tím se ztrácí klidem – nelze víc už získat zpět!
Cookies on Poetry Cove