Jest blaho krátké, jako okamžení,
a cenu jeho známe teprva,
když odlétlo nám, když už netrvá...
Na světě radost nikdy stálou není!
Však bolest zato hojí se tak zdlouha,
a po ranách vždy jizvy ostanou,
jež znova jitří duši ztýranou,
když dotkne se jich upomínka pouhá.
Ó, hloub než blaho vrývá se cit bolu,
a přec je v život každý nese spolu,
jak v kolébce ho matka povila...
Vždyť, jako bez tmy nesvitla by zoře –
tak na světě zde musí býti hoře,
neb bez něho – by radost nebyla!