Nebe tak vysoko, země tak nízko,
cit je tak hluboko, láska tak blízko!
Mládí ruch bouřlivý klidu mi nedal,
toužil jsem po štěstí, všady je hledal.
V dálku mne volalo z tajemných skrýší,
slávy mne přeludem lákalo k výši.
Šel jsem, jak zmámený, za stopou skvělou,
a zatím utratil mladost svou celou...
Chtěl jsem až k výsostem – letěl tam darmo,
zklamán se navracím v pozemské jarmo.
Ty hvězdy na nebi s čarovným leskem,
chladně se jiskřily nad mojím steskem.
Vracím se do prachu, v malý svět lidí,
všední jen obzory stezka má vidí.
Duch můj se rozžehnal s orlími křídly,
nízko, jak chocholouš na hrudě sídlí.
Nyní v mém životě vše je tak prosté,
má touha uhasla, a klid můj roste.
Štěstí já nalezl, kvetlo tak nízko:
k Tobě, můj anděle, měl jsem tak blízko!