Vy zasněžené lodě
na ztuhlé, mrtvé vodě –
ó, jak vás dobře znám!
Hle, všichni vaši milí
juž přístav opustili,
a jediný teď s vámi
zde nad vory a prámy
já snílek zůstal sám!
Když jarní hučel příval,
já vždy se na vás díval
a v duchu s vámi plul,
a šťastnou přál vám cestu
tam k dalekému městu,
kde bytosť je mi drahá
a kde svit první blaha
v síť mojich dum se snul...
Tak mnohé tehdy psaní
od srdce mého paní
váš donášel mi zjev!
Jak čekal jsem vždy s touhou,
až plachty světlou prouhou
mou pozdravíte hlavu,
až plavců vašich vřavu
zas uslyším, i zpěv!
Však u samého břehu
teď v ledu zde a sněhu
vy sníte v zakletí!
Na dlouhá vaše vesla
juž mha své perly snesla –
tam v smutné šeři rána
jen zbloudí někdy vrána,
a pak zas – odletí!
Leč já, váš starý známý,
já zůstal tady s vámi
v tom koutku zatmělém!
A jak nad vámi vrány –
tak samy, nevolány
mi zde juž dobu drahnou
sny zlaté o ní táhnou
a krouží pod čelem...
Ó, staré moje lodě,
jak toužím, bdě i chodě,
by jaro bylo zas,
kdy větrem opět něžně
se ohnou vaše stěžně,
kdy život vzplá zas ve mně
i v kajut vašich temně
se písní ozve hlas!
Nuž spěte si jen, spěte!
Až máj kol v lesích zkvěte
a led zas padne z vod –
my v slunce zlatém lesku
zas najdem si svou stezku,
a v radost ze svých bolů
tou řekou žití dolů
se opět dáme v chod! –