Teď, když už jistě vím, že máš mne, dítě, ráda, kdy v sladkém objetí Ty sama’s mi to řekla – – teď v srdci mém je mír, a chmur a pochyb sváda jak divem hasne tam, kde láva před tím tekla!
Teď rány útrob mých se kvapem zacelují a dravé touhy hlad se vírou opět kojí, neb nejsem více sám, leč jistým směrem pluji, a všady vstříc mi vlá dech teplé hrudi Tvojí!
Ty hvězdné propasti, k jichž dnu jsem prv se řítil, ten první rozlet můj, pln zápasů a mdloby, i vše, co v něm jsem snil a horoval a cítil – to pro mne jsou už teď jen mrtvé, staré hroby!
Ó spěte hroby mé! Dnes rád již zapomenu, co urval mi váš klín tak z mládí a tak ranně, – vždyť Bůh se smiloval a vstříc mi poslal ženu, a vložil osud můj do věrné její dlaně!
To slední slzy jsou, jež na vás tady kanou! Teď smích mám na rtu zas a štěstí po svém boku, zas naděj ve hrudi, že sny mé v skutky vzplanou, a v křídlech nadšení a paprsk síly v oku!
Ó vítej anděli! – ty’s v pravé přišel době! Jsem spasen, zachráněn a věřím zase v nebe! Nuž vděčně přivinu tě na svá prsa k sobě, a nikdy, nikdy víc juž neopustím tebe!
Co jednou tam – to tam, jsou marny o to boje, to rád již oželím a nechci pro to lkáti – vždyť tebe, jaro mám; ó vlašťovičko moje, tvůj úsměv jediný mi všecky ráje vrátí!
Tvůj pohled zářící mi vrásky s líce shání a líbeznými ret mne okouzluje slovy, já musím doufat zas, že po dnech odříkání zas nový vzpučí máj mi nad starými rovy!
A jak ten chorý pták, jenž zoufav juž si v šeři – zas pěje uzdraven, když slunce v zrak mu svítí: jsem rád zas na světě, zas cit můj v život věří, a nechci umřít juž, leč žíti, opět žíti!
Cookies on Poetry Cove