Je odpoledne v tichu srpna žhnoucí,
ves chlad a stín se ukryl do strání,
však obloha je zářivá a skvoucí
jak oko dívky v sladkém usmání.
Zde mezi lesy, na mýtině slunné,
jež oblita je zlatem paprsků –
vzduch jakby tál, se horkem nížin sune
a vlnou spěje k výšin okrsku.
Zjev šídla jenom prudce v letu sviště
se časem kmitá jeho tišinou,
a nad růžové dole vřesoviště
jak lesklý mrak se včelky vyšinou.
Hneš nohou jen – a dole již to bzučí
a v zmatku plachém víří dokola –
roj motýlů ti vzlétá pod náručí
a pestrým křídlem v modru plápolá.
Však postaneš-li, zas je ticho kolem,
jež nepřeruší hvizdem ani pták;
jen stehlík někdy zamihne se dolem
a mlčky sedá rudý na bodlák.
A nad pěšinou, která svými rysy
jak nit se křiví v háje tmavou hráz –
zas jako dříve žluté mouchy visí
a před očima tratí se ti v ráz.
A z trávy časem třpytné krovky brouka
v let zadrnčí, a z dáli od lesa
divoký holub roztouženě brouká,
až srdce tvé si blahem zaplesá...