Sotva v parném slunce plání
opustil jsem tichou ves,
juž mne šumem vonných strání
lákal k sobě tmavý les!
Bylo mně tak teskno trochu,
hruď mou soužil tajný vzdech,
když on děl mi „Nelkej hochu!
ke mně pojď, a smutku nech!
Kdo ti schladí horké čelo,
kdo ti duši zbaví pout?
V srdci když je neveselo –
ke mně pojď si oddychnout!“ –
A já poslech jeho hlasu,
všel v tiš jeho dumavou;
svěží, hebké listy v jasu
zavlály mi nad hlavou,
habrů větve svojí clonou
ukryly mne světu kol,
květin kouzlo něhou vonnou
odválo mi z hrudi bol –
a já zas byl chvílí onou
štěstí vznešen na vrchol!