Zas otevřel jsem okno z rána
a zírám snivě do zahrad.
Se staré lípy slétla vrána
a vonným vzduchem kolébána
jak podjeseně šotek živý
přes vychřadlé a pusté nivy
se spouští zvolna v tichý sad!
Kraj vhroužen ještě ve dřímotu
svým klidem srdce dojímá...
Řad klikatých a starých plotů
svým zjevem tamo, plným hrotů
se povznášeje v révy zlatě –
jak černé krajky v hnědém šatě
se ostře ze mhy vyjímá!
Hle jeseň juž, ta vnadná žena
je zde! Proč letos přišla dřív? –
Kol okna mého celá stěna
se rosou svítí operlena
a jakby cukrem posypány
nad jiřinek a aster lány
se třpytí šerem větve sliv!
Kol v kraji slyšel ani hlasu –
jest záhy ještě a vše sní...
Sad zvolna teprv ze úžasu
se probíraje – o vši krásu
zří oloupen se noci během:
květ zasut jíním jako sněhem,
a ti tam snové líbezní!
Vše ze mdloby se teprv budí:
i sad i blankyt, který čist
juž červánků plá sytou rudí,
i starý hejl, jenž nachem hrudi,
sám skřehlý, nyní v jitra kráse
tam na zdi dole vyjímá se –
jak červený a suchý list!