Jaro dýchlo plno vděku v zádumčivý les,
jasným vzduchem na průseku
krouží první motýl dnes.
Na cestě, jež vláhou deště svítí zalita,
z vlhké hlíny vidět ještě
koleje i kopyta.
Ráno tudy pošta jela, trubkou zvučel háj –
teď je vůkol pusto zcela,
samota a tichý ráj...
Slunce plá již plno síly holým stromovím,
kukačka se ozve chvílí
z mýtě hlasem kovovým.
Syrová a smolná vůně nasycuje vzduch;
nad úžinou lesní tůně
víří hejna zlatých much...
U skal vrší mladé břízy cudnou svoji běl,
sladká manna jarní mízy
slzou kane z jejich těl...
Páví oko na nich pije a kam odlétá –
pel a úsměv poesie
nese odtud do světa!