Cesta hloub se v úval chýlí
s obou stran jsou nízké zdi:
často za dne dlouhou chvíli
žádný tudy nejde k cíli
a nikdo sem nejezdí!
Sám já pouze někdy z jitra
zabloudím sem v podletí.
Šel bych jinam – ale z nitra
mysl má juž vždycky zchytra
napřed mi sem odletí!
Prchne mi sem v tiši ranní
jako lstivý z kleci pták – –
a já slaboch vždy už za ní
v malomocném odříkání
musím sem se bráti pak!
V trudných snech a divné touze
potom tudy chodívám,
líný čas mi plyne dlouze
a jen někdy z hlubin pouze
píseň si tu zazpívám!
Bez blaha i bez bolesti
sama se rtů plyne mi,
vzpomínkou o dávném štěstí,
jež jsem vídal sobě kvésti,
sobě patřit na zemi!
A když skončím onu píseň,
– tu vždy náhle, jaký div! –
všecka padá se mně tiseň,
a v mých starých trosek plíseň
máj se vrací jako dřív!...