Den z jara byl, tak úsměvný, a slunný
jak světice mé azurový zrak!
Juž bílou řekou houpaly se čluny
a v olších parku cvrlikal si pták
svou píseň první, s níž se vrátil z jihu,
když u okna já zavřel rychle knihu
a března krásou ve kraj vyváben,
jak šťastný motýl vylétl jsem ven!
Tam dolů k řece od starobné villy
krok unášel mne řadou sněžných bříz.
Jim ve snítkách juž vrabci švitořili,
a vzduchem vůkol bzučel první hmyz
a slunce zlaté líbalo mne v čelo,
že v hlavě mé to šumělo a vřelo
až divným kouzlem snivé lahody,
líc ovanul mi chládek u vody.
Tu za chvílku pak ve přístavě starém
jsem schůdků zočil řadu kamennou,
a lásky svojí uvítav se s jarem,
žeh ucítil jsem jeho ramenou;
a jaro v srdci, jaro vedle sebe
i v světě vůkol a v té duši nebe,
loď odvázal, a s milkou do ní sed’,
a v širou dál jsme veslovali hned!
V dál, za námi kam s břehů mezi stromy
jen s kostelu se vížek díval zjev,
jen z vesnic sluncem ozářené domy
a role, odkud jásal první zpěv;
v dál, v lesu šerých zatemnělý asyl,
kam březen první anemonky nasil,
kde nikdo z lidí zjev náš netušil,
a nikdo naše blaho nerušil!