Na konci dubna, zeleň hájů snivá
kdy prvně v šum se nad úvaly dává,
kdy sluncem plá zas rozehřátá niva,
líc purpurem a stříbrem rosy tráva –
tak na mžik rád vždy zabloudí můj zjev
v ta místa drahá, kde Tvůj sladký zpěv
mi vloni ještě harfou nebe zníval,
kdy s Tebou v nich jsem o svém blahu sníval!
Mně milo tam je v teplém jara vlání,
když nad hlavou mi zlaté mraky plovou,
sny rozkošné zas víří mi tam skrání
a zdá se mi, jak duši měl bych novou!
Mně o samotě v dechu svěžím luk
tam opět volněj’ bije srdce tluk
a nežněj’ cosi prochvívá mi rtoma – –
já stokrát víc jsem šťasten tam, než doma!
A to vše proto, že mi před zrak vstoupá
zas každá s Tebou prožitá tu chvíle,
– kdy na vřelost Jsi byla ještě skoupá,
i kdy juž tisk’ jsem ruce Tvoje bílé;
to proto jen, že všech tu loubí šeř,
ba každá mez a každý chlum i keř
těch krásných dnů mi připomíná podíl,
v nichž líbal jsem Tě, když jsem s Tebou chodil!
A v blahu tom, jímž upomínka čistá
zas navrací mne žití minulému,
já hledám pak ta známá, drahá místa,
kde jaro tenkrát kvetlo srdci mému,
a lásky zvuk se ozve v prsou mých,
když všady zřím, kam v kyprý ještě sníh
Tvé nožky malé vtiskaly se vloni – –
že nejvíc letos modrých fial voní!