Kdys doma v lese úzkou bloudě stezkou
já potkal náhle mladou dívku hezkou.
Šla po pěšině, těsně podle vody
a v rukou nesla košík na jahody.
Já zastavit hned v šeru chtěl ji stromů,
leč ona děla: „Nech mne, musím domů!“ –
Tu prosit začnu: „Sečkej, pouze trochu!“
Leč ona: „Vari! – jdi si sám, zlý hochu!“ –
Než, po chvilce si dala říci přece –
a oba potom šli jsme spolu k řece!
Já jen se smál, že tak prv durdila se,
a záhy tak že smířil jsem ji zase...
Já přivinul ji na svá prsa v žertu
a jahody jí z koše bral, i se rtů...
Nic ona juž se nebránila! – v tichu
jen dala se do upřímného smíchu!
A loučení když nadešla nám doba,
my vřele toho litovali oba!
Tu naposled já dlaň jí tiskna, pravil:
„Hle, dítě, jak nás oba hněv tvůj bavil!
A komu máme za to děkovati?
– té stezce malé nechať vděk náš platí!
Je úzka sice dost i pro jednoho –
leč když je nouze o jinou, – co z toho?
Dnes viděla jsi, že i dvěma stačí,
a to tím snáz – čím víc se mají radši!“