Mha stříbrná se chvěje v poli,
a rosou vlhne šat i zbraň,
šum října táhne po vůkolí
a chladem dýchá na tvou skráň.
A marně bloudě v pustých lánech
dlíš náhle v cípu strniště,
kde od večera po cikánech
se čerstvé jeví ohniště.
Dým slabě vstoupá k nebi z něho
nad žhavým ještě popelem
jak vzpomínka snu vzdáleného,
jenž hasne zticha pod čelem...
Hle, vyhnanci tu v noci spali,
jež nesmí v sobě hostit ves!
Kde jsou teď; kam se odebrali;
čí zrak je najde v dáli dnes?
Ach, znikli tak, jak běhy dropa
kdes v dálky stepích černavých,
a co tu zřít – jen po nich stopa –
tak smutná, jak ten osud jich!