V konejšivém nočním ruchu
jako dlouhá řada duchů
mraky táhnou nad světem,
a v jich rysech cos mi dřímá,
co mne vábí, bych plul s nima
vlastních křídel rozletem.
V mysli hudbou ozývá se
píseň snivá o jich kráse –
ale v prsou touží cit,
bych směl jednou jako ony
k hvězdám vznést se nad les vonný,
luny bleskem zazářit!
V měsíčném kdy zřím-li světle
plout vás bílou růží zkvětlé
po azurném blankytu –
ó, vy zlaté, smavé mraky,
mně vždy Stoupá slza v zraky
nadšení a soucitu!
Moje o vás hymna zvoní
i když bouř vás nocí honí
jak tlum plachých labutí
stejně, jak kdy po vesmíru
kolébáte jen se v míru
bělostnou svou perutí!
A kdybych tak zřít moh’ s výše
jako vy, tak sladce, tiše
zářným plyna blankytem –
v ruchu hvězd a světa množství
já bych pátral po tom božství
lidstvu dálkou zakrytém!