Když přijde k nám ta chvílka drahá
a vzplá to v prsou zášeří –
ti nejkrasší jsou dnové blaha,
kdy, sami aniž o tom víme,
se touhou klid náš rozčeří,
kdy máj už v našem srdci dříme
a hruď v něj dosud nevěří!
Ba z milujících ví as jistě
to každý ze svých mladých let,
jak vroucně tu a přec tak čistě
v těch dobách ještě před vyznáním,
kdy „vykáme“ si naposled –
cos ret nám svírá tajným pláním
a v ostýchání táhne zpět!
To ne, že v oné tísni známé
všech přání svých a nadějí
se náhle snad zas odříkáme –
leč proto jen, že chvíle blaha
spíš k mlčení vždy svádějí,
že rozkoš tajná víc je drahá
a hruď ji chová raději!
Ten nejistoty půvab sladký,
to zdání jen, co druhý as
si myslí o nás... tolik látky
vždy veršům podá našich písní
a kouzla vdýchá ve jich jas,
že čarovnou a sladkou tísní
pak prochvěn vlá z nich lásky hlas!
A proto žijte vy dny blaha,
kdy v touze hruď již umírá,
a přec se ještě zradit zdráhá,
že rájů samých eldorado
se citům jejím otvírá;
kdy srdce má až k smrti rádo,
a ret – to ještě zapírá!