Není mlada ani sličná juž,
a přec má tak milé chování,
že se s úctou každý kmet i muž
bez výminky před ním uklání.
Jaro žití dávno za sebou –
svěžestí se stále přece skvěje,
s každým sdílí dobrou duši svou,
s dětmi hrá, a mladým srdcím přeje...
Na rtu jejím úsměv sídlí jen,
v šedém zraku samá upřímnost,
salon její všem je otevřen,
stejně vítán každý je v něm host!
Ctitelkou je uměn všech i krás,
nadšení si zachovala z mládí
i svůj cit – – ó, kdož ji znají z nás,
všichni, všichni musí ji mít rádi!