Za jitra v červnu stojím na Petříně. – Z východu slunce stoupá nad Žižkov – aj, v růžích jeho na posvátném Týně vstříc zablyskl mi hvězdic jasný kov,
a vzbuzeno jak náhlým políbením sto zlatých očí plá kol najednou: to zaníceny prvým světlem denním v šíro i v dálku září nade mhou
kostelní báně, skvoucí hroty věží, pod nimiž ve snách město moje leží. Ticho tam dole, všecko ještě dřímá, jen trilky ptačí zvoní ze zahrad.
Po straně z páry, kterou řeka dýmá, Václavův hrdě vztyčuje se hrad na chlumu táhlém, a svou kathedrálou jak pjal by k nebi ruku obrovskou –
žárlivě hlídá stráží neustálou snoubenku svoji, Prahu královskou, jež v nedbalkové ukrývá se clony. V tom nad ní hymnou zaplesaly zvony...
Oblita slunce smavou poesií trhá se v sloupy mlha nachová, ze sterých věží sterým hlasem bijí v mohutných rázech srdce kovová,
a co jich zvukem tajemně se vlní jakoby větrem klidný, ranní vzduch – cos moje prsa nadšením též plní, cos jako bouře proniká mi sluch:
zpěv je to nitra, jímž se hlásí k slovu mé srdce též – jak bratři jeho z kovu! Ó, vítám tebe, svatá matko Praho, buď zdráva mi, ty zlaté srdce Čech!
Od věků’s nesla všecko naše blaho i moc a spásu na svých ramenech – dej zřít mi den, kdy starým opět leskem se zaskvěje tvé slávy koruna,
kdy pouta, jež tě obmykají steskem, v prach rozletí se hněvem Peruna: buď zdráva třikrát, matko stověžatá, buď zdráva, Praho slovanská a zlatá!
Jak oko moje zírá k tobě s pýchou – vždyť smím tě zváti rodnou kolébkou! Jáť ovšem znal tě mírnou jen a tichou, však ještě otcům vzdornou nad lebkou
z děl Petřína to plným hřmělo rykem, když volnost světem razila si chod a na hlas její božím bojovníkem vstal z barikád náš omlazený rod:
ach, tenkrát hojně z oné’s pila krve, již dvě stě let jsi zapírala prve... Leč v boji tom za svatou volnost lidskou když obětní jsi vzplála pochodní –
cos v nitru tvém jak silou gigantickou i vzkypělo za volnost národní, a krutě počal zápas ohně s ledem se šířit ven z tvé hradby kamenné –
boj s cizáctvím to, který podnes vedem za drahé bytí svého plemene, boj, který věky pozuří, než: dosti! mu řekne osud – naší budoucnosti...
Dnes žár ten schvátil celou naši zemi, a ty, z níž vytrysk’ – opět chladně spíš! Ó, matko má, což pod snu perutěmi své vlasti kolem výkřik neslyšíš?...
Jak potopa juž cizí proud se valí do jejích bran a Libušinu řeč nám przní na rtech, jež kdys udolaly Táborskou písní vrahův zbojný meč – –
jen ty zde mlčíš, líným spita klidem, – což nejsi jedno s nešťastným svým lidem?... Ve jménu jeho vzpínám ruce k tobě s tou bolestí, jež rozrývá mi hruď –
ó, slyš ten hlas, jímž volám ve tvé mdlobě já, dítě tvoje: Zbuď se, matko, zbuď, zableskni zoří v mohutném svém nitru, než na tvůj lid se zkázy snese noc,
vstaň k jeho prosbám v tomto ještě jitru a štítem lásky spěj mu na pomoc: viz, tělo vlasti havěť sápe dravá – jak tupě dřímat její může hlava?...
Ó, nesni déle, svatá naše Praho, ó, procitni, ty zlaté srdce Čech; braň símě předků, vsazené tak draho, když bouří trne v starých kořenech,
sviť lidu v tmách, by hrozbou neoslepen zved’ prapor zas, jenž nadějí se stkví, krev bohatýrskou vlij mu do mdlých tepen a z těžkých bojů veď ho k vítězství:
jsi srdce Čech – a jak to srdce bije – tak národ s tebou umírá a žije! Hle, den již vstal a v nevýslovné kráse po tvojí skráni rozlévá svůj nach –
ó, vzchop se z klamu! – ještě čas je k spáse, slyš zvony své, jak bijou na poplach, pryč od západu snící odchyl tváři, kde Bílá Hora otcův tají rov –
a vzhlédni tam, zkad nesmrtelnou září tvé slávy slunce vzešlo nad Žižkov, tam touži jen a doufej od východu, že zas nám vzejde z bratrského rodu!
Dozněly zvony – s jejich umlknutím i nadšení mé tiše umírá. Však city svoje marně v poklid nutím, a zvlhlý zrak se dlouho upírá
na moje rodné, skvoucí město dole... Ó, promiň, matko, že tvých zvonů hlas bezděky našel ranním u hlahole i zde v mých ňadrech plný souzvuk zas,
a že s ním bouřně ozvalo se k slovu i jedno srdce – které není z kovu!
Cookies on Poetry Cove