Té dívce krásné lící ubledlých,
již často vídám v prázdnu chvílí svých
– já vím, proč zřídka sídlí na rtu smích,
i proč tak často o samotě snívá...
Vím, proč se ve snách ke mne vrací zas
ten její bujný, hnědě zlatý vlas,
i milý, tichý, chvějící se hlas,
jenž něhou svou až v duši se mi vrývá...
A to jen nevím – proč ten její hled,
když dlívám s ní, vždy mrazí mne jak led,
a u srdce proč bolest cítím hned –
jak postihnu, že na mne se jím dívá!