Já tich šel životem, šel sám a vzdálen světla,
chlad zevšad vál mi vstříc, a temno bylo kol,
a tíže ohromná mé mladé srdce hnětla,
a já jsem neměl kde svůj vyplakati bol!
Já neměl přítele, ni upřímného druha,
a nikdo laskavě mi nepohlédl v zor,
mně ruku v soucitu nestiskla ruka druhá,
já měl jen lítost svou a trpký v srdci vzdor!
Tu náhle zrak můj pad’ na spanilý Tvůj zjev –
a z němých prsou mých se vyřinul mi zpěv,
a jakby divem též se balvan smek’ s nich tíhy...
List chtěla’s od srdce! Já psal jsem – vidíš jej?
Nuž na sníh ňader svých jej, dítě, uschovej –
já vzal jej ze svých též, já nerval jsem ho z knihy!