Můj bože,věru nevím sám –
tak často proč Tě vzpomínám!
Proč v soumraku mé duše teskné
zas často se mi zrak Tvůj leskne –
můj bože, já to nevím sám!
Ty, dítě, snad to pochopíš,
až nahlédneš v mé duše tiš!
Až přečteš sobě řádky tyto
a zvíš, co dřív Ti bylo skryto –
Ty, dítě, snad to pochopíš...
Jak v pustém, dálném severu
kraj mroucí v stálém večeru,
jenž kouří jen se v mze a páře,
kam nikdy nevzplá slunka záře –
tak v stálém já snil večeru!
A zaklet jakby v sluje klid,
kde v mrazu dřímá život skryt,
kde mrtvě leží voda v šeři
a ruch ni svit ji nerozčeří –
tak v mrazu spal můj život skryt!
Tu jitro zřel jsem očí Tvých –
a rázem tál můj led a sníh!
V mou sluj pad’ náhle paprsk světla
a v mrtvou tiš mou píseň slétla –
s ní máj zas dýchnul v ten můj sníh!
Či vinou Tvou se nestalo,
že spaní mé tím přestalo?...
Ó, srdce že mi tlouklo prudce,
když dlaň Tvou měl jsem ve své ruce –
to vinou mou se nestalo!
V můj starý mráz, v můj prázdný svět
Ty’s, dítě, byla první květ!
Bůh sám, bych opět věřil v nebe,
do poušti mé mi vsadil Tebe –
Ty’s byla na ní první květ!
Ó, což je div, že najednou
teď bolem se mi prsa dmou,
a marně s nich jej toužím svrci – –
když nejsi víc už na mém srdci,
a znikla’s mi tak najednou...
Což divu teď, že opět sám –
tak často na Tě vzpomínám,
když rok už tomu, co ta zima
Tvůj květ mi vzala před očima,
a v žití zas – já zůstal sám!