Na návsi v lípách stichnul vrabčí křik! Je poledne a ruch již usnul v poli. V stín pod vrbou tam lehli plaví voli a oráč sed si vedle na mezník.
Kol dokola spí ticho po dědině. V klid krajiny jen klapou kola v mlýně, jen voda hnaná divou ručejí zdá v její mír se dýchat prudčeji!
Jak výheň sálá blankyt vybledlý a v bílém prachu rysy cest se topí. Sekáči v rolích na mez pode snopy si k odpočinku v chládek usedli,
a žert a smích se střídá v jejich kruhu. Zde okna chat, – tam z brázdy rádla pluhů se stříbrem třpytí jako zrcadla, v jichž kotouč záře jitra zapadla...
Z podkroví stinné naší pavláčky zrak volně bloudí přes vypráhlá humna – – tam koníčka zní sotva píseň dumná, a v kalužích se bělí obláčky.
Pes lehnul sobě dole přede vraty a nad ním na zdi kocour mourovatý, jejž vylákala záře slunka sem se klidně zhřívá, vrtě ocasem...
Jen chvílí tiše hlavu pozvedá a ježí hřbet, kam srpna dech mu praží. V tom z dvířek chatky vběhlo na zápraží v košílce malé dítě souseda!
A mourek, venku sotva stát je zočil – v ráz na dvůr dolů se své zídky skočil, a pes jak šipka letí ode vrat – a každý z nich si chce s ním dříve hrát!
Cookies on Poetry Cove