Z chaloupky malé v háji, prostřed mýtě
jak vyklouzla – vždy veselá jak dítě
a v ručkách nesouc bílé svoje šití –
pod starý jilm, jenž v žáru odpoledne
u stezky dřímal, a své květy medné
přál včelám zlatým, šla se uchýliti!
Tam za šípkem, jenž ostrých pln byl trnů,
své hnízdo měla, zrovna jako pták,
tam slastí vždycky zasvitnul jí zrak,
když sednout mohla na svou lávku z drnu.
Ó, bytosť její byla nám tak milá!
Ji každý rád měl, sirotkem že byla,
a bezděky s ní soucit choval tajný.
My věděli, tak často úsměv s líce
že brávala jí tvrdá slova strýce
jenž ujal se jí! Starý byl on hajný,
a malou tuto chýž měl za obydlí,
kde v jaru svých teď rostla ona let
jak divokých kol růží venku květ
pod péče jeho drsnatými křídly.
Tam málokdy jen volnou majíc chvilku
přec ráda aspoň jásotem svých trilků
se slyšet dala, ven když odběhla sem!
V nich tolik slunné, teplé něhy vřelo!
Co snít jen mohlo mladé její čelo –
vše jistě táhlo čarovným tím hlasem!
Byl sladký tak, že zaslechnuv ho právě
a paní jeho sličný vida zjev –
já celou duši vhroužil v její zpěv,
a nechal touhy po hvězdách a slávě...