Kdy z jitra dnes pod stinným stál jsem bukem
– dva jezdci v stromech náhle kmitli se mi!
Na širé stezce lehkých podkov hlukem
trysk ořů jich po tvrdé zvonil zemi –
a v mžik juž na to krásná, mladá paní
v čarovných lící svěžím zardívání
kol s chotěm svým se mihla alejemi...
Vstříc kývala jim tmavá sosen brána.
A blíž a blíž se nesli k stěně hvozdů,
jak párek plachých, jásajících drozdů,
až v modré páře jesenního rána
mi znikli posléz rychlých ořů během...
A stezka před mnou byla posypána
jich koní pěnou, jako bílým sněhem.