Leden v horách.

K nám přišla zima! Chýží vetché krovy sníh jemně zavál v obal atlasový a země skryla nahou hruď svou vonnou měkkounkých krajek teplou pod záclonou.

Ach, přitrhla ta zima z nenadání! S náručí ledovou a bledou skrání – jak lesní víla, kdysi v půlnoc tmavou nám zašuměla křídly nade hlavou,

a když nás v chýžích probudilo ráno – juž bylo všecko sněhem zasypáno, vše okna bílým potáhla se květem, a my se zřeli opuštěni světem!

Jak ptačí hnízdo, skryté do křoviska hluboko v horách leží naše víska, a napolo se mezi stromy ztrácí... Teď v zimě zabloudí sem jedva ptáci,

jež vyhnal hlad a divý vichr z houští; jen stopy vran zří oko v sněžné poušti, a větví třpyt, jež tíží zmrzlá rosa – a v sluch zalétne jenom hvizdot kosa,

jenž v pustém lese tklivě s větrem kvílí a naříká na dlouhou, smutnou chvíli. Zde naše víska! Kolkol hvozdy stojí – tož jedle, sosny, samé tmavé chvojí,

jen jeden průsmyk východ otevírá a za ním pláň spí – zavátá a šírá. Tam, kde se v mlází rysy plotu tají, viz, laň se mihla lesa na pokraji,

a zas jak přízrak mizí v křovin temně, jen pod nohou jí zmrzlá zvoní země... – Po kalném nebi šedé chmury letí; zas tlupy nových prvým ve zápětí

vysoko vznáší vichr od závěje – a bludný zrak tvůj volně s nimi spěje, až zemdlen utkví v nedohledné pláni, kde jako motýl mha svá křídla sklání

a v hustých sloupech bílou hmotu kupí. Kol ticho vládne, v lese mráz jen úpí. Tam sosna každá povlak nese bílý, vše sněti její doň se obalily

a větrem jen se třesou beze zvuku. Pňům jinovatka visí tam kol suků a jako přelud lesklé noční můry plá všady z trhlin drsné jejich kůry...

Den v krátce míjí. Nad vrcholky jedlí juž v daleku se těžké mlhy zvedly a v neprůhlednou splývajíce směsi sinavou zeď svou valí tiše v lesy,

a plno jich, kam padnou tvoje oči. Nad naší vískou modrý kouř se točí krouživě stoupá vzhůru nad komíny a rozplývá se v azurové stíny,

až doteknuv se černých skrání lesa zas chladným vzduchem nazpět k zemi klesá! Je ticho kolem, jenom vítr hvízdá na holých stromech v prázdná šumě hnízda,

jež v nitru kdysi ptáčky hřála svěží. Teď na nich sníh a vlhké mlhy leží, jen slámy stébla trčí smutně z chvojí, a každý šust jich bodá duši tvoji!

Kraj v zimním jasnu ostře vyjímá se. Zříš, jak se potok valí v divé kráse s dunivým hřmotem těsnou skalní strží, nad kterou sosny černé ruce drží;

jak ve žlab tmavé rokle ponořeny se bíle pění vlny pod kořeny a prudce letí ve sklon nízkých splavů... Den truchlivý juž k horám chýlí hlavu

a ukrývá se v spoustě šedých mraků. Teď zasvitlo to bleskem v jeho zraku, pak pod oblaků stín a barvy chudé vytrysklo náhle velké slunce rudé –

a všechen západ jedna vlna zlata a v jasném světle tone každá chata! Hle, chmurným lesům nach též vznítil tváře; v hloub jejich linou proudy smavé záře

jak jiskra vášně zespod dívčí brvy... A celý úval ozářil se krví! Kol karmínem se štíhlé třpytí sosny, z nich mlha svítí jako povlak rosný,

modříny, tisy, smrky, sosny, jedle – vše sytým nachem za vsí hárá vedle, vše blýská, plá a rudým leskem hoří, jak tisíc skvoucích, v jitru vzešlých zoří;

a zlaté slzy smolné pryskyřice tmou jiskří jako žlutá hříva lvice! Co vločků sněžných kolem suků blýská, co démantů se věsí na křoviska,

a v jarních jako bystřic rozperlení hvězd honí, míhá na každém se kmeni! – Juž za červánky zimní slunko mizí. Na rakev západ zlato dal mu ryzí

a zahaleno z mlhy tkaným flórem jak žhavá slza visí nad obzorem a snivě zírá v zasněžená lada. Teď pohnulo se nad propasť, a padá...

Jak lodní vlajka v dáli nedohledné blesk smavých růží chvatem v pláni bledne, v kraj rozlévá se zvolna šero teskné a na horách – jen lávy pruh se leskne!

Teď ještě v lese, kde se večer skrývá sníh zazářil – a juž se vůkol stmívá... Mráz vzduchem zahvizd’ píseň plnou bolu, tma vstala z houštin, večer vyplul z dolu,

a celý prostor od nebe až k zemi se zastřel na ráz jejich perutěmi. Jen havran černý někdy povyplave nad hrobem lesů ze mhy popelavé

a svislým křídlem nad závějí mává – – leč zrak tvůj v tmách jej sotva rozeznává. Hle, v naší vísce rozžali juž světla! Chat okna náhle jasnou září zkvětla,

a každé ve zdi jako luna hárá, že mléčným třpytem skví se vůkol pára a na plotech se svítí sníh jak ve dne! Ó, jaké blaho, sedět jenom v jedné

z těch chýžek skrovných, jež jak slípky malé spí roztroušeny řadou po úvale. Co vichr sněhem zasul krov a práhy – tam večer každý hoří louč juž záhy,

a pod komínem rudý oheň praská, ty zhřívaje, jež svedla k sobě láska! Tam lidé bydlí poctiví a hodní, již tráví spolu důvěrně den po dni,

již v prsou mají samá srdce ryzí, a přírodě se nikdy neodcizí! Jsou chudi! Často v bídě zimu tráví; jim osud přál jen klesť, neb nůši trávy,

jen suchý mech neb hrstku svěží píce a staré souše, plné pryskyřice! Teď, zima když je vypudila z lesů, a závěj cele skryla trsy vřesu,

jenž u jich stezek v mýtinách se kříží, – zas vrátili se v tichý asyl chýží, a doma sedí v milých rodin kruhu: zas otcem jest, kdo druhem dřív byl druhu!

Jim nyní blaze po skončené práci, kdy vichr za ně v lese sosny kácí; kdy bouře divá hučí nad horami až proniká to duše hlubinami,

a drsně z venčí okny chýže třese... Jich dobré srdce při tom nechvěje se: jsouť oni jisti, doma v prostřed lese! Ó, jaký život, v který taká krása

svých křídel všechen snivý půvab střásá! Při svitu dračky za dubovým stolem nit tenkou přede žena; děti kolem – a nejmladšího děd sám v klínu houpá.

Jak září tvář na úsměv jindy skoupá, kdy oko stihlo, že ten malý šelma bílého vousu v dlani přehoušel má a důvěrně jej k sobě z brady tahá...

Co veselí tu, lásky, smíchu, blaha! Když na večer tma pozdní venku vzrůstá a báj se loudí v zlatá starcům ústa, když jalo všecky kouzlo dávných zvěstí

a na ohnisku praská vonné klestí – ti lidé vědí, co je pravé štěstí!