Sníh zaklopil nám rysy polí
juž v bílou svoji peřinku,
mráz chladnem dýchl po okolí,
a zabloudiv i v sad náš holý –
shled’ poslední tam jiřinku...
I děl k ní ostře, svistem kosy:
„Už zítra květ tvůj rozdrtím!“
A já šel kol, a zřel jen cosi
jí v oku plát, jak slzu rosy,
jak žal – nad časným úmrtím!