Kraj dávno už je něm a tich
a slunce sklouzlo ve klín lesů –
sám domů kráčím temnem jich
a popěvek si na rtech nesu.
Řad hustých smrků s obou stran
jak zeď mou stezku obkličuje,
a šerem dopol zadýchán
se zdá, že v samé mlze pluje...
V tom zablýsklo to světle vstříc
a noha vstoupla na proluku...
Proud vůně sladké vlá mi v líc
a rychlej’ kvapí srdce v tluku!
A překvapen můj vidí zor,
jak luhů širých měkká prouha
se přímo táhne na obzor
a mizí tam jak pentle dlouhá...
Kraj nebes dosud ozářen
se bledým tamo zlatem leskne,
v luh sporý padá odsvit jen
a vůkol mlčí ticho teskné.
Však slyš! – jak divem z prostřed luk
teď rozlehnul se trilek náhle,
kde ohromný a starý buk
v šíř rozpíná své ruce táhlé!
Ten obr mocný dospěl výš
než hvozdy kol i zraky lidí:
on shaslé pro ně slunce již
sám jedin tam s té výše vidí...
Všech větví posud chocholy
jen jemu zdobí záře krása
a na samém jich vrcholi
mu okřídlený zpěvák jásá!
Již v hloubi pod ním tmí se hvozd –
leč on se ještě v slunku zhřívá...
A na hlavě mu věrný drozd
na krásný večer ódu zpívá!