Ač náhodou, a jenom jedinkrát
já v žití svém se, dítě, s Tebou setkal –
přec Tebe ctím a vděčně tak mám rád,
že půvab Tvůj jsem do svých znělek vetkal!
Mně nelze ach! té chvíle zapomnět,
kdy v opeře jsem vedle tebe seděl:
vždyť byla’s krásna jako jižní květ
a z očí Tvých – sám blankyt na mne hleděl!
Ó, že tak málo řekli jsme si tam,
když prsa juž nám sladký nítil plam
a srdce bila, v román doufajíce...
Jak mráz nám dýchl v mladistvý jich sen
zvuk finale – a my se zdvihli ven –
a nikdy juž se nesetkali více!