Září jest! A bílá stezka
úvozem jak pentle hezká
v dál se tratí, do zahrad.
Na konci, skal na útesu
v azur nebe z černých lesů
vykukuje starý hrad.
S plotů kol se révy chýlí.
V slunci časem motýl bílý
sedne do jich korunek.
Vedle skryty v šeru hnědém
při zdi samé voní medem
pozdní plody merunek.
Nad vějíř tam zimolezů
v tmavý někdy chochol bezu
střízlík vzlétne malinký –
– hvizdne – a pak v tichém štěstí
na ohnuté ratolesti
zobá černé bezinky!