Už celý kraj se v slunci smál,
a v jilmech jarní vítr hrál.
Jen někdo plakal pod nimi:
ten sníh, jenž zůstal od zimy.
Když přišel k nám, byl jasný tak,
až bolel od té běli zrak!
Jak pěna vod, jak roucha vil –
tak spanilý a čistý byl...
Dnes jaro vlá mu nad hlavou –
však sníh má barvu špinavou.
Co poesie druhdy měl!
dnes ustaral a sevšedněl...
Když slunko naň se usměje –
sníh bolestí se zachvěje...
Když pták si v jilmech zazpívá –
sníh lítostí se rozplývá...
A kalné oči zavírá
a v loktech jara – umírá...