Rád z jitra vcházím v širý lesní luh,
rád piju čistý, vonný jeho vzduch!
Na kámen sedna jako snivé ptáče,
když naslouchám, jak pramen v sluji pláče
– tu lesní tiše poklid dřímavý
i zlatý pel, jejž duše v let svůj vnímá,
i motýl, jenž mi krouží u hlavy
a v štěstí třepá křídelkama svýma –
vše sladkou tísní moje prsa spíná,
a právě zde mi nejvíc připomíná,
že bůh mi tam dal srdce pěnkavy!
Tam z rákosin a listů brčálu
hlaď zářivá se svítí močálu –
zde nad luh výš, jenž včera teprv zkosen,
se černou stěnou zdvihá řada sosen...
A na nivu, kam jitro nach svůj hází
a jež plá v slunci celá zarosená,
teď stezkou právě starý sekáč vchází
a rozhrabává šeré kupy sena!
A zvučný zpěv, s nimž práci svoji koná,
a jenž se echem tratí, v luka vonná
– mé srdce ptačí zticha doprovází!