Jívy moje, jívy moje –
jak teď u vás truchlivo je
když vám v snítkách bílým mrazem
svadlo hebké lupení!
Sotva šeptl podzim lidem,
že už čas je ke snění –
vířivě a s němým klidem
prší s vás juž listy na zem
v zádumčivé jeseni.
Tmavá kadeř vaše zřídla
a ty snítky bezkvěté
visí dolů jako křídla
nemocného ptáčete!
Teď, když dny se v noci krátí –
také vám se zachce spáti
a snad záhy hudba vaše
zcela světu oněmí!
Hle, ty listy, které prve
plály na vás růžemi,
zbavilo už jíní krve
a teď šustí v chumli plaše
pod mým krokem na zemi.
Dávno z hnizd vám celé roje
ptáků prchly v podzimi,
a jen smutná píseň moje
zastaví se pod nimi!