Ticho je, ticho v našem kraji chudém,
ni ptáka ještě slyšet na poli,
však východ juž se zarděl jakby studem,
a dechem rána šustí topoly,
jichž rysy táhlé nad silnicí dlouhou
se v šeru zračí neurčitou prouhou,
až v dalekém se tratí údolí...
U stezky šepce tráva porosená
a deštěm perel kyprou vlaží mez;
na širých lukách kouří kupy sena
stříbrnou páru; ve snách mlčí les,
a z oblak sem tam ještě hvězda kmitá
jak zlatá slza v černou řasu skrytá;
pruh stínu tmavý halí dosud ves.
Noc mrákavá se zvolna k jitru chýlí,
tma bledne juž a mha se rozplývá
a v horské stráni jako motýl bílý
svým velkým křídlem tiše zachvívá –
až najednou se v hustém chumli zvedla
a do průsmyku na břeh rokle sedla,
kde v skalách duní řeka pěnivá...
Je dosud záhy; červánků žár v líci
se vnadný den jak poupě rozvíjí,
v šum dal se háj, kdos práská na vesnici,
zeď chmury kol se v jasno rozbíjí,
a klapot mlýna prvně zvučí dolem
a lidské hlasy nese vítr polem,
v něž skřivan padá sladkou arijí...
Juž nad oblohu mladé slunko vstává,
juž hvizdem ptáků jásá šerý les!
Pod strání sekáč srp si naklepává,
a k písním jeho šustí klasů ples,
pláň dýše vůní, břehy vláhou rosy,
na lukách za vsí řinčí lesklé kosy,
křepelka v roli volá – pět peněz –!