Jiřinkám.

Vonným vzdechem podjeseně když se začnou listy chvět – ten Váš rudý, smutný květ klonící se tiše k zemi –

ve svém snění dražší je mi nade všechen krásy vznět! I když v mlhách zamyšleně třese se juž každá sněť,

luh a hvozd kdy jest juž němý – přec v tu pozdní chvíli vždycky hnete mými perutěmi víc, než chladný úsměv lidský,

jímž Vás vítá skoupý svět! A já dost jsem šťasten, denně když Vás zřím se v parku skvět! Vy mé hrudi dáte vzlet,

že jí z hloubi v sladkém snění zápal víry tryskne hned, a že nad žlutými listy píseň má – jak motýl čistý

v zářný azur podjesenní vzlétne ještě naposled!