JESEŇ.

Zlehýnka v očích mlhou zadýcháno vyplulo z lesů zářijové ráno, duhovou rosou lada pokropuje, blankytným vzduchem babí léto snuje.

Sta bílých vláken zachytlo se v polích, růžovým plamem z palouků již holých naháček vyšlehl, a z pýru v nivě pasácké ohně zadýmaly sivě...

Než příroda se v spánek ukolíbá – čarovná víla na oči ji líbá a ňadra její láskou hřeje sladkou tak, jakby dítě mazlilo se s matkou!

Jeseň to dýchla, plná poesie: ovocnou vůni šerem zahrad sije, oříšky střásá, šustí zralým chmelem a hrozny modrým ojiňuje pelem.

Jeseň to přišla, s usměvavou lící, tak líbezná a sluncem hárající, že kře i stromy barví do bohata nádhernou prškou rumělky a zlata.

Jeseň to kráčí s kvítkem hořce v dlani – a já se dívám ustrnulý za ní, kde bytost její tolik vnady vzala, že chocholouše k písním rozplesala...?

A přec ta krása podzimního kraje snem tajemným, jak mlhou zastřena je, jak úzkost by ji zasmušila němá, že plá jen dnes – však zítra život nemá!

Ó, jeseni, proč na tvé líci svěží i těžká slza odříkání leží; proč bázeň skryta ve tvých očí lesku?... To „proč“ já tuším, soudruh tvého stesku!

Svůj rozpuk nemáš, ozvuk jsi jen léta, v hluš dozníváš, jak zakřiknutá věta rtů krásnějších – jež zavrou se a zmizí, když drsně umlčel je příkaz cizí!

Zrozena v slunci – neskončíš v něm pouti, v žal tvého stáří bude vichr douti, a bílá smrt ti vstane před očima – ach, zahyneš, až obejme tě zima!