Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl –
a zlatá zář mi sotva v duši vzplála,
– juž cit můj leká předtuch divný žel,
že snad juž nikdy, nikdy nezahlédnu
ten jemný, luzný smích,
tu radost očí Tvých,
jež z černých brv se do mé zimy smála
jak slunce jara – v mrazném tehdáž lednu!
Jen jednou, dítě, jsem Tě uviděl –
a já jsem poznal, jak je svůdnou krása,
a poprv já se dechem štěstí chvěl,
jímž v luhu skřivan chvěje se, když jásá!
Ten den je zapsán v mého srdce svátky,
a byť hned zítra uchvátil mne hrob –
v mých snech přec utkví každá z jeho stop
a nenechá ho zpěv můj bez památky!
Ten sladký nádech jara na lících
a temný lazur hlubokých Tvých očí:
ty vyrvaly z mých sněhů tajících
juž tolik slz a tolik rosy vřelé –
že kdy v jich proud
by mohly vplout
ty růže dvě, jež’s měla u vrkoči –
ach! jistě tam by utonuly celé!