Jasane, jasane, milý můj strome,
nemáš ty jediné haluze chromé –
všecky tak rovny jsou, přímy a štíhly,
jak by juž od mládí toužily výš,
jakoby vědomě za slunkem tíhly
s ptáky a s motýli v blankytu říš!
Paprslek hrdosti zdá se, že dřímá
na tvojí koruně pnoucí se zpříma,
a proto s obdivem na jejím zjevu
kdykoli postane snivý můj zrak –
bezděky zatoužím, bych ve svém zpěvu
stejně též do výše vzrostl tu tak!
Reku ty spanilý dolů a strání,
u tebe duši mou prodchne vždy přání,
by jako snítky tvé s plodem i květem –
v jaru mé mladosti, vloh mých a sil
šla zde i cesta má dalekým světem
rovně a zpříma tam, kde jest můj cíl!